Červen 2008

Dohlédneš až nakonec?

29. června 2008 v 23:53 | Kelly |  Zajímavosti

Fantasy

29. června 2008 v 23:53 | Kelly |  ...:::Fantazie:::...
planetary sunset rings, sun

Maličká víla

29. června 2008 v 23:45 | Kelly |  Elfové a víly

Další obrázek

29. června 2008 v 23:44 | Kelly |  Mořské panny

Vlkodlak

29. června 2008 v 23:39 | Kelly |  Vlkodlaci
http://www.sweb.cz/Inez.Sastre/vlkodlak.jpg

Historie upírů

29. června 2008 v 23:35 | Kelly |  Vampýrismus
Nahlédněme do starých kronik, co o upírech hovoří ony. Pro zajímavost uvedu dva záznamy z kroniky českého kronikáře opata Neplacha. Zápisy pocházejí ze 14. století a možná mohou vyvolat úsměv formou, jakou jsou psány, ale jádro je zcela určitě pravdivé:
Roku 1336 zemřel míli cesty od Kadaně v Čechách ve vsi Blově pastýř nějaký, jménem Myslata. Každou noc vstával z hrobu a chodil po okolních vsech, lidi děsil a dávil a k nim mluvil. Kohokoliv v noci jménem zavolal, v osmi dnech zemřel. Když ho pak vykopali, chtějíce jej spálit, byl nadut krví jako měch a strašlivě řval. Naložen byv na vůz, stahoval a skrčoval nohy jako živý. Když byl položen ne oheň, jeden z přístojících popadl kůl a vrazil jej do něho. Tu Myslata pronesl hrobovým hlasem: "Velice jste mi tím uškodili", a vzápětí z něj vyhrkla krev jako z nějaké nádoby. Když ho spálili, všecko zlé přestalo.
Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.
Fakta
Ověřené dokumenty
Podobných případů bychom ve starých písemnostech nalezli velmi mnoho. Problémem je, že je sporné, zda mají také faktickou hodnotu, a když ano, tak do jaké míry. Proto se jimi nebudeme zabývat nijak vážně. Existují však i úřední dokumenty, které jev upírství potvrzují a které už nelze brát jen tak na lehkou váhu. Jsou totiž sepsány a podepsány soudci, lékaři nebo vojáky, kteří jakožto úřední osoby pohlíželi na svět realisticky a ve spisech nic nepřikrášlovali ani nepřidávali. Právě takovéto osoby bývaly pověřeny zprávy o upírech zkoumat, a na základě toho vyhotovili listiny, o nichž si teď povíme.
Zajímavý případ se stal v roce 1725 ve vesnici Kisilovy v Uhrách. Asi tři týdny po pohřbu jistého Petra Plogojoviče onemocnělo náhle ve vesnici několik osob. V osmi dnech zemřelo devět osob, starých i mladých, a to po krátké jedno- či dvoudenní nemoci. Všichni na smrtelné loži vypověděli, že příčinou jejich smrti je Plogojovič, který k nim v noci přišel jako upír, lehl si na ně, stiskl jim hrdlo a vysál jim krev. Aby bylo zabráněno dalšímu neštěstí, rozhodli se občané otevřít Plogojovičův hrob a mrtvolu spálit. Obrátili se proto na císařského místodržitele a na místního faráře, aby jim k tomu udělili povolení. Ti se zpočátku zdráhali, ale když jim vesničané pohrozili, že opustí vesnici a usadí se jinde, postoupili nakonec celou záležitost soudnímu dvoru do Bělehradu, odkud byli do vesnice vysláni dva úředníci. Komise dala otevřít hroby všech, kteří zemřeli v posledních šesti týdnech. Když otevřeli hrob Plogojoviče, nalezli jej s otevřenýma očima, s přirozenou barvou obličeje a bez nejmenšího mrtvolného zápachu. K nálezu byl proto přivolán ještě císařský důstojník z Gradišky, který do úředního protokolu uvedl následující:
...odebral jsem se v průvodu popa z Gradišky do jmenované obce Kisilovy, abych prohlédl již vykopané tělo Petra Plogojoviče a podle skutečné pravdy jsem zjistil toto: Předně nebylo tu ani stopy onoho zápachu, jaký pociťujeme z hrobu a z těla mrtvého. Tělo, jehož nos byl pouze trochu splasklý, bylo zcela čerstvé, vlasy, vousy i nehty, když předtím staré vypadaly, byly znovu narostlé, stará kůže, která byla poněkud bělavá, se oloupala a novou bylo pod ní viděti. Obličej, ruce i nohy a vůbec celé tělo bylo takové, že za života nemohlo lépe vypadati. V jeho ústech jsem spatřil - ne bez úžasu - trochu čerstvé krve, kterou vysál podle všeobecných výroků z těch, jež připravil o život - sumou byly tu všechny známky, jaké takoví lidé, jako již shora pověděno, mají míti. Když tedy pop i já jsme spatřili toto divadlo, přičemž lid byl stále rozčilenější a také poděšenější, připravili všichni poddaní rychle kůl, který zahrotili, přiložili jej mrtvému tělu na srdce, aby bylo probodeno, a při probodení nejen že se mnoho krve ukázalo z úst a uší, a sice krve zcela čerstvé, nýbrž objevily se ještě jiné pusté známky, kterých z respektu pomíjím. Potom zmíněné tělo podle zvyku spálili na popel, což vysoce slavnému úřadu oznamuji a zároveň oddaně a nejposlušněji prosím, aby, kdyby se tu byla stala nějaká chyba, nebyla přičtena mně, nýbrž lidu, který byl strachem jako bez sebe.
Doba, o které se hovoří, je doba, kdy Evropu doslova zachvátila vlna upírství. Úřady se k věci nestavěly vůbec laxně, důkazem toho je, že byly ustanoveny mnohé komise pověřené zkoumáním zpráv o upírech a případně zásahem. Častým exhumacím byli přítomni lékaři, kteří byli pověřeni vyhotovením protokolu o zásahu.
Fakta
Visum et repertum
Jedním z nejlépe zdokumentovaných, nejznámějších a zároveň nejzáhadnějších je případ z vesnice Medvědija v Srbsku, o kterém se zachoval úřední dokument, který budu citovat. Název zní "VISUM ET REPERTUM stran tak zvaných upírů, čili vysávačů krve v Medvědiji v Srbsku na turecké hranici 1.ledna 1732."
Na opětná udání, že ve vesnici Medvědija v Srbsku tak zvaní upíři mnoho osob bídně sprovodili ze světa vysávavše jim krev, byl jsem na rozkaz zdejšího vrchního velitelství spolu s pány důstojníky a dvěma vojenskými ranhojiči k tomu ustanovenými vyslán, abych věc podrobně vyšetřil. Vyšetřování toto konali jsme za přítomnosti velitele setniny hajduků, kapitána Goršice Hadnaka barjaktara a starších hajducké vesnice. Tito, byvše vyslechnuti, udali jednohlasně, že asi před pěti lety jeden tamní hajduk, jménem Arnold Paole, který si pádem z vozu zlomil vaz, za svého života často vypravoval, že byl za svého pobytu u Gosovu v tureckém Srbsku často velmi prudce soužen upírem a že teprve, když pojedl hlíny z hrobu takového upíra a potřel se jeho krví, byl jeho pronásledování zbaven.
Zmínění hajduci vypověděli dále toto:
1. Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného Arnolda Paola stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného Arnolda Paola asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž
2. vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak
3. lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil
4. hajduk Jovíra, že jeho snacha Stanjoska před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem Miloe, zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela.
Potud vypověděli svědci. V úředním spisu se pokračuje dále:
Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:
1. Mrtvola ženy jménem Stana, dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to arterie i veny, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem Milica, asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve "stavu upírském".
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem Miloe, pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem Jáchym, jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem Ruša, pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.
7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve "stavu upírském". V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem Rhade, pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka Stanka, zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve "stavu upírském" byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka Milca, zemřelého před šesti nedělemi.
13. Stanjoska, dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla - jak svrchu vylíčeno - zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.
Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.
Actum ut supra.
Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku
Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.
Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku
V Bělehradě 26.ledna 1732
Tyto protokoly jsou bezesporu velmi zajímavé stejně tak jako kontroverzní. Objevily se pokusy vysvětlit popisované události racionálně, ale žádný z nich nezněl dostatečně věrohodně, jelikož nevysvětloval všechny aspekty daného jevu. Někteří lékaři se domnívali, že epidemie upírství v letech 1720-1735 způsobila nějaká nemoc. Otázkou je, jaká. Např. co se týče nesrážení krve - to může být projevem infekce či otravy, může to ale také být samostatná choroba, jako např. hemofilie, hematogická purpura apod. Při těchto nemocech nastává krvácení jak do tkání, tak ze sliznic, z nosu a úst. Avšak srážlivost, ovlivněna těmito faktory, je prodloužena z obvyklých několika sekund na několik minut, ne však více. V žádném případě nemohou uvedené nemoci zapříčinit to, že by se krev nesrážela po dobu několika měsíců. Z pohledu dnešní medicíny je to zkrátka nemožné - a přesto se to stalo. Další věcí, kterou nelze s dosud dosaženými znalostmi vysvětlit, je fakt, že těla nepodlehla hnilobě a uchovala si naprosto čerstvý vzhled. Jakékoli vysvětlení, které by operovalo s přirozenou mumifikací (tj. mumifikací způsobenou půdními podmínkami), by bylo scestné, jelikož - jak je v protokolu uvedeno - v těsné blízkosti nerozložených těl ležely mrtvoly zcela v rozkladu, a ještě navíc mnohé z těchto mrtvol byly v půdě mnohem (až 4x) kratší dobu, než mrtvoly nerozložené. Podobný jev - mrtvé tělo nepodléhající hnilobě - můžeme pozorovat i u mnoha svatých, ani u nich však nikdo nedospěl k nějakému vysvětlujícímu závěru

Hypotézy o upírech

29. června 2008 v 23:34 | Kelly |  Vampýrismus
Astrální upíři
První hypotéza praví, že to, co vystupuje z hrobu, není fyzické tělo upíra, ale tělo astrální. Tento pojem je možná někomu neznámý, a tak ho trochu osvětlím.
Dle určitých teorií člověk sestává nejen z fyzického těla a duše, ale existuje i jakýsi prostředník mezi nimi, a tím je právě astrální tělo. Astrální tělo je přesným, ale nehmotným obrazem těla fyzického. Z fyzického těla má tedy podobu, ale konzistencí je nehmotné, jako duše. Za života člověka prostupuje jeho hmotné tělo a je s ním těsně spojeno. Občas - i když velmi zřídka - dochází k případům, že astrální tělo z hmotného těla vystoupí a volně putuje po libovolných místech. S hmotným tělem, které upadne do stavu jakési strnulosti a v bezvědomí zůstává na jednom místě, je však stále spojeno jakousi tenkou nití, která znamená život. Astrální tělo obsahuje lidské vášně, ale hlavně životní energii, jakousi nervovou sílu, která hmotné tělo oživuje a je mu předávána prostřednictvím krve. Po smrti se astrální tělo i s duší odpojuje od mrtvoly a může ještě po určitou dobu přetrvávat samostatně, i když se už hmotné tělo zcela rozložilo. Čím více člověk za svého života podléhal pudům a vášním, tím pomaleji se astrální tělo rozkládá, přetrvává v astrálu a zadržuje tam i duši na její cestě do světa vyššího. Chce-li si čaroděj nebo mág, ovládající okultní praktiky, zachovat i po smrti svou kompletní osobnost, musí udržet astrální tělo ve spojení s tělem fyzickým (třeba i na dálku), čímž zamezí rozkladu fyzického těla. Takto nějak by se tedy dalo definovat astrální tělo.
Teorie, která zastává myšlenku astrální konzistence těla upíra, tedy říká, že upír dokázal zamezit rozkladu pohřbeného fyzického těla, a proto mohlo jeho astrální tělo vystupovat z hrobu a bloudit po okolí. Jeho fyzické tělo fakticky nežilo, pouze vegetovalo. V rakvi neležel člověk s tlukoucím srdcem a teplou krví, nýbrž jakýsi zoofyt, ve kterém bezvědomě kolovala krev jako chladná rostlinná šťáva pomalu stoupající vénami k srdci a pak opět zvolna klesající. Arterie upíra se prý podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají vlhkost z prostředí hrobu a nasycují jí tělo, které pak vyměšuje různé sekrety. Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách dolů, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté. De fakto astrální tělo přebírá dřívější úkol fyzického těla - živit se za účelem zachování života. V souvislosti s touto teorií se nabízí otázka, co vlastně takový upír lidem vysával - krev či pouze energii? Vzhledem k tomu, že astrální tělo je nehmotné, tak odpověď musí znít, že energii. Zabrousíme nyní do oblasti psychotroniky, kde nalezneme ekvivalent upířího jednání:
V moderní psychotronice se běžně hovoří o jevu zvaném energetické upírství. Každý člověk má svou životní energii, která mu dodává síly. Každý má také schopnost dodávat či odnímat energii jiným. Většinou se tak děje nevědomky, a tak se stává, že někteří lidé mimovolně svou energii rozdávají a jiní ji zase "kradou". Tito lidé si pak zaslouží označení "energetičtí upíři". Takovíto lidé odnímají energii druhým a přivlastňují si ji. Osobám, které jsou těmito energetickými upíry trvale vampyrizovány, pak vlastně nezbyde nic jiného, než se také stát upíry, aby si mohli chybějící a k životu potřebnou energii doplnit. Zde se tedy dění naprosto shoduje s lidovou pověstí - kdo je vysáván upírem, za čas se jím sám stane. Faktem je, že někteří lidé naopak ovládli schopnost dodávat energii druhým a stali se z nich tak lidoví léčitelé.
Vraťme se ale k upírství jako takovému. Hypotéza o astrálních upírech má dvě větve: jedna hovoří o čistě energetickém upírství, které páchá astrální tělo, které je viditelné jen ve výjimečných případech. Někteří zastánci této teorie však nevylučují, že upíři možná dokáží své astrální tělo zhmotnit, a pak by bylo docela možné, že lidem sají doopravdy krev. To je tedy druhá "větev" teorie o astrálních upírech. Materializace je v okultismu pojem celkem běžný. Byly popsány případy, kdy se na seancích, na kterých působila obzvláště silná média, začala před zraky zúčastněných vytvářet lidská postava, která byla někdy i zcela hmatatelná. Známý anglický fyzik prof.Wiliams Crokes se rozhodl jev materializace zkoumat a došel k velice zajímavým závěrům. Tři roky prováděl pokusy s patnáctiletou dívkou Florencií Cookovou, která měla silné mediální schopnosti. Při pokusech vždy upadla do hlubokého transu a vedle ní se zhmotnila zdánlivě zcela živá a skutečná postava. Florencie musela být při pokusech chráněna před světlem, protože - jak Crookes zjistil - denní světlo působilo na materializovanou postavu rozkladně. Pokusy proto zpočátku prováděl při světle petrolejové lampy, která na materializaci působila nejméně rušivě, později však zjistil, že nejdokonalejší je světlo fosforeskující. Sestrojil si tedy speciální fosforovou lampu, při které mohl velice dobře materializační jevy pozorovat. Crookesův spolupracovník, elektrotechnik ing.Varley, se jednou dotkl ruky zmaterializované postavy, a shledal ji velice chladnou a vlhkou narozdíl od teplé a suché ruky média. Po ukončení materializace si postava stoupla ke zdi, rozpažila ruce a v této poloze se rozplynula jako pára. Někdy však byla dematerializace náhlá a postava zmizela okamžitě. To bylo obyčejně tenkrát, kdy médiu hrozilo nebezpečí náhlého probuzení z hlubokého transu. Všechno nasvědčovalo tomu, že postava čerpá energii pro svou materializaci z těla média. Pokud nestačila, čerpala ji z těl ostatních přítomných, aniž by o tom věděli. Svědčila o tom jistá oslabenost a únava, která se po ukončení seance některých účastníků zmocnila. Energie pro materializaci se dá ale také získat z dýmu určitých kuřidel nebo z krve.
Takže tedy podle názoru některých spiritistů není upír, vycházející z hrobu a sající krev, nic jiného, než zhmotnělé astrální tělo zemřelého. Je v tak úzkém spojení s mrtvolou, že ji může postupným odhmotněním a opětovným zhmotněním dodávat krev, aby ji uchovalo před hnilobou. V hrobech upírů bývají malé otvory podobné myším děrám, kterými by astrální tělo v podobě ektoplazmy mohlo z hrobu unikat, aby se vně hrobu materializovalo, čímž by získalo lidskou podobu. Pokud by se upír zhmotnil jen částečně, vysvětlovalo by to, jaktože pro něj nejsou překážkou zavřené dveře, proč nevrhá stín ani se neodráží v zrcadle. Hypotéza operující s materializací dokonce vysvětluje i další aspekt legend o upírech - totiž to, že upír vychází z hrobu jen v noci, protože denní světlo by ho zahubilo. Jak bylo výše řečeno, denní světlo má na materializované tělo rozkladný vliv.
Hypotézy
Zaživa pohřbení
Doktor Hubert Mayo je vědec, který na astrální těla nevěří, a proto se jev upírství snaží vyložit racionálnějším způsobem. Podle něj nejsou upíři nic jiného, než zaživa pohřbení mrtví. Dříve, když byla ještě medicína v plenkách, se stávalo velmi často, že lékař konstatoval smrt, ale dotyčná osoba přitom mrtva nebyla. Existují totiž různé stavy strnulosti, které ani dnešní zkušený lékař tak snadno nerozpozná od skutečné smrti. Indičtí jogíni se dokonce do takovéhoto stavu dokáží dostat záměrně. Ale vraťme se k teorii Dr.Maye. Ten se totiž domnívá, že zaživa pohřbení, kteří v hrobě či hrobce procitli a uvědomili si svou neradostnou situaci, v zoufalé snaze se zachránit intenzivně mysleli na své příbuzné a tím u nich vyvolali halucinace, kdy si příbuzní mysleli, že vidí přízrak zemřelého. Hloubku a zoufalost takto postiženého člověka velice sugetivně vystihl E.A.Poe:
Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké plsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost červů - to vše a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dozvěděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedozví, že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího.
Tento úryvek myslím dostatečně vystihuje, jak se cítí člověk, který se do takovéto situace dostane. Není tedy vůbec nemyslitelné, že člověk, který se probere v hrobě, soustředí neskutečně své myšlenky, které mohou být tak silné, že u žijících osob vyvolají telepatii či halucinace. V případě, že by tato hypotéza byla správná, znamenalo by to otřesnou věc - exhumované nezetlelé mrtvoly hýbající očima nebyli žádní upíři, ale ochromení, zaživa pohřbení nebožáci, kteří nebyli schopni říci, co se s nimi stalo. A místo očekávané záchrany je čekalo probodení dřevěným kůlem...
Vládce teroru
Drákula
Určitě mezi vámi není nikdo, kdo by neznal příběh o hraběti Drakulovi, královi upírů. Možná ale už ne všichni víte, že celý příběh není jen holý výmysl, že se v něm skrývají i zrnka pravdy. Nejen, že existuje Transylvánie (jinak také Valašsko) i vesnice Bystrice, kam je děj románu situován, existoval i hrabě Drakula. Povězme si tedy něco o něm, abychom lépe pochopili, proč si ho Bram Stoker vybral jako hrdinu svého hororového románu.
Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu. Mladý Vlad strávil mnoho let pod tureckým "dohledem" a často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn. O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem - za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem. Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a definitivně vyřešit otázku příživnictví a žebroty. Učinil to způsobem vskutku originálním: sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty.
Zdá se, že Drakula byl skutečně sadistický psychopat. Pro svou zálibu napichovat lidi na kůl si vysloužil přezdívku "Tepes" čili Napichovač, pod kterou je znám i v současnosti. Ačkoli tedy skutečný Drakula byl bytost krvelačná, s upírstvím zřejmě neměl nic společného. Přesto se po jeho smrti rozšířily legendy, že z Drakuly se stal upír. Historikové tvrdili, že Drakula je pohřben v hrobce v klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, čtyřicet kilometrů od Bukurešti. Oficiální otevření hrobky v roce 1931 však přililo olej do ohýnku lidových legend - hrobka byla totiž prázdná. Našly se v ní jen zvířecí kosti a staré rumunské nádoby. Otázka, kde se tedy nalézají ostatky Drakuly, je dodnes nezodpovězena. Rumunští historici jsou však stále přesvědčeni, že ve snagovském klášteře - podle jedné teorie je totiž Drakula skutečně v hrobě před oltářem, jenže hlouběji, než se kopalo při průzkumu v roce 1931. Horní hrob se zvířecími kostmi měl prý jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od toho skutečného, který je pod ním. Tento způsob utajení hrobek užívali i staří Egypťané. Další možnost je, že Drakulovi patří ostatky, které byly nalezeny v nepoznamenaném hrobě poblíž dveří kaple. Kromě lidských kostí tam totiž byly nalezeny i útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. Tyto nálezy byly dopraveny do bukurešťského Historického muzea, odkud však záhadným způsobem zmizely. Dodnes nebylo vysvětleno, kam se vše podělo.
Vampíři
Neustálý strach
Ačkoli by se mohlo zdát, že mýtus upírství nemohl do dnešních dnů přežít, opak je pravdou. Obzvláště v zemi hraběte Drakuly - rumunské Transylvánii - je mezi některými vesničany strach z upírů zakořeněn a ještě dnes je tak veliký, že mnohdy rozpoutá davovou hysterii s tragickým koncem. Stalo se dokonce, že vystrašení vesničané povraždili rodinu, o jejíchž členech si mysleli, že jsou upíři. Nešlo vlastně o vraždu v pravém slova smyslu, ale o "likvidaci upírů" - dotyčným osobám prokláli srdce dřevěnými kůly, jak radí postup zahubení upíra.
Jak tedy dnešní povídání zakončit? Vysvětlujících hypotéz není mnoho, de fakto jen dvě, ale obě jsou celkem pravděpodobné a z většiny fenomén upírství vysvětlují, obzvláště hypotéza č.1. Teorie druhá by se dala určitě na některé případy aplikovat, ale přece jen má značné trhliny, takže já osobně ji beru jen jako teorii doplňující. Vy si svůj názor však musíte utvořit sami.
Použitá literatura: Ivan Mackerle - Drákulovi v patách

Fantasy obrázečky

28. června 2008 v 22:53 | Kelly |  ...:::Fantazie:::...
Fantasy

Balónkový rituál na štěstí a úspěch

23. června 2008 v 19:48 | Kelly |  Čarodějnictví
V Číně je vzdušná magie, při níž se do nebe vypouštějí draci, stuhy nesoucí nápisy a obrazy. Vzdušná nebo nebeská magie má za cíl zajištění osobního úspěchu, štěstí, radosti,.. Balónkový rituál je stará forma nebeské magie, která vám nakloní štěstěnu a nasměruje kroky k úspěchu.
Potřeby: balónek napuštěný heliem
Postup: Za větrného dne se vydejte na kopec. Balónek uvažte na provázek a během výstupku dělejte na provázku uzlíky. Při vázání každého uzlíku se soustřeďte na změny, které byste si v životě přáli. Představte si energii stoupající z vašeho těla provázkem k nebi, utíkejte s balónkem snažícím se osvobodit a vzlétnout. Otočte se 7 x kolem vlastní osy ve směru hodinových ručiček, vnímejte, jak síla větru vstupuje do vašeho těla a pozvedá vaší mysl. Rozvažte uzlíky a pusťte balonek, ať letí k oblakům a uvolní kouzlo, které vám přinese štěstí a úspěch.

Vílý svět

20. června 2008 v 17:58 | Kelly |  Elfové a víly
JEŠTĚ MENŠÍ SVĚT
V kouzelné zahradě nakoukla zvídavá vílí dívenka do překrásného svlačce, aby objevila nový podivuhodný svět, jehož obyvatelé jsou ještě menší než ona. Uvnitř květiny se mořská panna a jiná žena noří do svého vlastního malého vesmíru a své vílí divačky si vůbec nevšimly. Stejně jako tyto kouzelné bytosti i my žijeme v našem vlastním malém světě uvnitř jiných světů, a co je malé a co velké závisí jen a jen na tom, jak se díváme na život.
BUBLINKOVÁ KVĚTINA
Víla rozfoukává kousíčky pohádkové říše z kouzelné bublinkové květiny do smrtelného světa, aby nám připomněla, že dotek kouzla může jakýkoli den udělat krásnější.
Představy létajícího korábu, kočky s křídly a skvostného jednorožce jsou unášeny větrem do vzdálených míst, chráněni křehkými pestrobarevnými tělísky, bez námahy plují, jsou zranitelné jako naše vlastní fantazie a můžou zmizet každým okamžikem.
PŘEVOZ DO POHÁDKOVÉ ŘÍŠE
Malá víla se s pocitem bezpečí choulí ke křehkému člunu z listu a ve snech si vybavuje svůj rušný den zpáteční cesty do pohádkové říše. Kouzelné svíce jí osvětlují cestu, zatímco je něžně unášena duhovými vlnami domů. Všude kolem se schovávají vodní duchové, kteří na ni dohlíží a chrání svou spící přítelkyni.
LÉTAJÍCÍ TYGR
S jediným úderem mocných křídel vynesl Létající tygr vzhůru malou vílu cestovatelku, přes zlatá oblaka, vysoko nad tajuplná města dalekých zemí. Na palubě silného Létajícího tygra je veselá jezdkyně něžně unášena mnohem výš, než kam by kterákoli křehká vílí křídla dokázala dolétnout. Kouzelné země a jejich ochránci jsou zahaleny mohutnými křídly Létajícího tygra, která chrání drobnou cestovatelku, stejně jako duchové mraků, kteří z ní nespouští oči ochránců.
ČAS LETÍ
Duch lučních květin zahalený do kabátku z přírody něžně rozfoukává jemné vánky, aby dodal sílu ,přírodním hodinám', které musí roztrousit svá semínka po celé krajině, z každého malého semínka potom vyroste drobná víla. Hebké chmýří se stává křehkými křídly, jsou narozeny ve větru, aby mohly odletět do dalekých zemí a uskutečnit svůj životní úkol - roznášet semínka naděje daleko a široko. Nová generace se narodila ve větru, aby pokračovala v životním koloběhu, jako tomu bylo dříve, a jako tomu bude navěky. Často když děti vidí semínko pampelišky, které prolétne kolem nich, začnou vzrušeně vykřikovat ,,Podívej! Víla! Víla!"
CHLAPEC PŘÍRODY
Malý chlapec lesů poslouchá modré sýkorčí ptáčátko, zatímco se jeho ostatní zvířecí přátelé sbíhají kolem. Našel zimolez, jehož nektar chce vypít, pokud ho babočka admirál nevypije dřív! Snůška ,lesních pokladů' zdobí jeho krk, včetně jeho oblíbeného kamene ,pro štěstí' a ještě jednoho drahocenného. Lesní duchové mihotající se dokola mezi stromy ho provází a chrání v jeho lístkovém ráji.
STROM MOTÝLŮ
Hluboko v srdci přírody dvě lišejníkové panny právě s úctou přihlížejí zázraku stvoření, který se zrovna koná. Duch stromu pozoruje své lístkové potomstvo, které se dává v let. Každý zlatý lupen se mění v nádherného motýla, něžně setřeseného z větví. Lesní víly se chopí své chvíle, aby se půvabně vznesly nad krajinu, bezpečně uvelebené na křehkých křídlech.
CHYCENÁ SLUNEČNÍM PAPRSKEM
Roztomilá víla tulí svou tvářičku k pavučinovému polštáři, začíná podřimovat po rušné noci veselí na slavnosti příchodu jara se skřítky a elfy. Ale spousta jejích přátel se schovává poblíž!
PŘEKVAPIVÍ HOSTÉ
Alenka nemůže uvěřit svým očím! Když otevřela dveře domečku pro panenky, našla rodinku vil, které přišly na překvapivou návštěvu. Chovají se jako doma, někteří si dávají snídani, zatímco jiní poletují kolem, a jeden z nich byl odkázán uklidit čarovný prach, který zbyl po noci kouzel. Jediný, komu dovolí, aby je viděl, je ten, kdo má zlaté srdce a nikdy by nevyzradil jejich přítomnost. Alenka je srdečně přivítala a doufá, že na nějaký čas zůstanou.
TITANIA A OBERON
Inspirace pro tuto kresbu se zrodila z mistrovských děl Williama Shakespeara. Jestli si je představoval stejně, to se Josephine nikdy nedozví. Král a Královna pohádkové říše stoupají vzhůru s doprovodem s křídly. S tlukotem mnoha křídel a opojnou vůní lesních květin se scházejí za veselím pod svitem měsíce.
SVĚTLO RŮŽE
Víla růže pluje po hvězdami ozářené obloze, náhle vystoupí ze své kouzelné země, aby se koukla dolů na spící svět. Přišla nás podarovat vzácnými dary klidu a světla.
ČAROVNÁ SVĚTLA
Jako by duha tančila po jejím obličeji, jakou darebnost plánuje tato nezbedná víla pro příště? Chystá se očarovat hloupé skřítky lechtajícím kouzlem?, nebo možná nechá zase králíkům narůst křídla…!! Možná navede vrabčátko, aby se přestěhovalo do kukaččího hnízda, jen aby nás popletla…!! Jedna věc je jistá - má velkou chuť si hrát.
MECHOVÁ PANNA
Překrásná dryáda spí mezi fialkami a její plavé vlasy vytváří mechový koberec. K jejímu spánku se připojily dvě z jejích vílích přítelkyň, které se mírumilovně choulí k jejím kadeřím po noci kouzel.
VÍLA VÍLY
Toto okouzlující malé stvoření zkoumá malinkou podobnou osůbku ve svých dlaních a objevuje ještě své další daleko menší podoby, tak krásné a dokonalé, v křehkých ručkách svého dvojčátka. S radostí pozoruje další a další drobounké víly, které jsou zrovna jako ona, a její potěšení se kouzelně opakuje donekonečna.
DUBOVÁ VÍLA
Všechno je zlaté ve světě Dubové víly, jejíž lístkový obleček a diadém jsou ozdobeny žaludy a duběnkami z jejího domova, Mocného dubu. Všude kolem ní si hoví její nejlepší přátelé, další stvoření lesa, která jsou, stejně jako ona, nevinní, svobodní a sžití s přírodou.
POBŘEŽNÍ VÍLA
Drobná víla střeží svůj písčitý svět, kam snáší ty nejvzácnější ze všech překrásných předmětů, které našla a nedokázala jim odolat. Poklady jako pestrobarevné mušle všech tvarů a velikostí, přílivem uhlazené kousíčky skla a rozmanité mořské řasy, z kterých si šije šaty. A pak - její největší nález - nádherné lastura, z níž vyhlíží okouzlující mořská panna, dokonce menší než víla sama. Bude příjemné mít společnici pro více vesele stráveného času, který připomíná štědrost mořského pobřeží.
KAM DOPADAJÍ MĚSÍČNÍ PAPRSKY
Nebeská víla tančí mezi měsíčními paprsky v něžných tlumených barvách noci a trousí při hraní hvězdný prach. Vyrovnanost a vnitřní radost se odráží v oslňující kráse jejího vystoupení a také lehkost vílího baletu, když tančí tváří v tvář vesmíru.
HEDVÁBNÁ KOUZLA
Tato víla miluje, když se může točit a dělat piruety na nejjemnějším pavučinovém hedvábí, hlavně když měsíční paprsky odráží své duhové barvy všude kolem jejích tenoučkých křídel. Potom, co skončí její tanec, ji vítr odnese domů na hravém vánku. Každý zázrak krásy přírody naplňuje její srdce radostí.
POVÍDAVÁ VÍLA
Josephine si užívala kreslení této malby, o níž věděla hned, že se bude jmenovat ,Povídavá víla', protože jako straku přitahují zářivé lesklé předměty, které si odnáší do hnízda, tak její vílu přitahovaly různé předměty každého dne.
Našla věci, které byly vyřazené jako odpad nebo nešťastnou náhodou ztracené, neodolala jim a ozdobila se jimi. Protože je samozřejmě velmi drobná, předměty na obrázku vypadají větší než v životě. Josephine se skvěle bavila, když se rozhodovala, které předměty by mohli lidé vyhodit a které by byly dost malé a zajímavé na to, aby je sebrala víla.
Má na sobě spoustu věcí, od spínacích špendlíků a kancelářských sponek až po známky a vršky od láhví, změněné z původního znění ,,Bez alkoholu" na ,,Ve stavu euforie" pochopitelně proto, že cítila, že by to bylo vhodnější, navíc na sobě měla ještě spoustu plodů lesa jako žaludy a dubové listy, prstýnky z oříšků a samozřejmě čarovné světýlko, které rozbila o loňských Vánocích, a teď ho má coby náušnici. Není to obvyklá víla, je to spíše znalá, bezstarostná, moderní víla.
MYSLÍM, ŽE JSEM VIDĚLA VÍLU
V ,Magickém okamžiku' - téměř schovaném kopřivami, šípky a náprstníky jsem snad zahlédla letmé mihnutí tenoučkých křídel? Byl tam vážně drobný obličej se zvláštním pohledem? Byl to výraz překvapení, nebo to mohl být i důvěrný úsměv?
V mžiku oka tam náhle nebylo nic, jen cetka houpající se ve vzduchu a okvětní lístek zimolezu, který se líně snášel dolů.
SEN O BRÁZDĚNÍ MOŘE
Projet se po dokonalé vlně je sen každého mořského jezdce a tato víla není jiná, jenom se projíždí po létajících rybách a plachtí po vesmírných vlnách. Tyto vlny jsou vlastně galaxií a nesčetné hvězdy jí svítí na cestu, zatímco se její sen stává skutečností.
LESNÍ VÍLA
Na osvětlené mýtině, daleko od lidských očí šťastně sbírá lesní víla sasanky. Je plná radosti z příchodu jara, miluje teplo slunečních paprsků a těší se ze svobody Lesního ráje přírody.
NAHORU, NAHORU A PRYČ
Vysoko nad krajinou pomáhají zvědavé víle, která touží zjistit, co leží za jejím lesním domovem, odletět její motýlí přátelé. Ke svému potěšení zjišťuje, že s jejich pomocí může letět daleko výš než by její drobounká křidélka dokázala. Jejich křídla bijí v harmonii a něžně ji odnášejí do vzdálených zemí.
KOUZELNÝ LES
Stromovous hraje ve světle mlhou zahaleného měsíce na kouzelnou svlačcovou trumpetu a zvěstuje příchod pohledného prince. Když vstoupil do kouzelného lesa pavího peří, jeho srdce zahořelo touhou po překrásné panně spící mezi květinami. Princovy smrtelné oči nemůžou vidět hlouček rozpustilých vil, které si spolu s jejich přáteli s křídly a přihlížejícími lesními duchy užívají klíčící romanci.
KOUZLO
Stahuje záclony, aby se mohl podívat na kouzelné lesní dění. Překrásná keltská stromová nymfa drží v rukou pohár naděje, z nějž se dolů nesou duhové páry k čekajícímu kentaurovi s křídly.
Jeho poslání přinést její naději a snahu do všech lesů světa. Vzkaz, který je ujistí, že mají její lásku a pomoc, aby dál povznášeli a krášlili naši planetu. I hravá víla byla vtažena do kouzla okamžiku.
FANTAZIE V MODRÉM
S fantazií se nepředvídatelné stává realitou, když smíte dovolit své mysli vstoupit do světa představivosti. Modré růže kvetou všude, kočky a parohatí zajíci mohou vzlétnout až k měsícem osvětlené obloze a víly se mohou projíždět na poletujících můrách. Lesní panna se s úctou dívá na království odhalené po sloupnutí okvětních lístků kouzelné růže. Může za to záhadné světlo, vyzvané vydat se na tajemné dobrodružství.